Rozhovor se skautskými vedoucími Václavem Klíčem a Ludmilou Dobrozemskou. Povídali jsme si o boskovickém skautu a jeho fungování a také o záměru, se kterým skauti nedávno přišli – postavit v Boskovicích skautský dům.
Jak se daří skautingu v Boskovicích?
LUDMILA: Velmi dobře.
VÁCLAV: Taky myslím. Teď jsou to taková zlatá léta.
Celostátně je skauting hodně na vzestupu, platí to tedy i v Boskovicích?
VÁCLAV: Ano, ten celorepublikový trend kopírujeme.
Čím si to vysvětlujete?
VÁCLAV: Nad tím se hodně diskutuje uvnitř celé organizace. Já myslím, že je to částečně tím, že dotahujeme Západ. Ve Velké Británii nebo Rakousku je počet skautů na počet obyvatel mnohem vyšší.
LUDMILA: A taky je to tím, že máme pro děti záživný program, který je všestranný. Zaměřujeme se na přírodu a na vzdělání a jsme výchovná organizace.
Program jste ale měli vždycky. Nebo prostě trvalo, než si na něj lidi zvykli?
LUDMILA: Možná je to tím, že nějakou dobu trvala výchova vedoucích.
VÁCLAV: V devadesátých letech ještě skauti úplně nevěděli, jak na to. Dnes je vzdělávání v Junáku na takové úrovni, že jsme schopni generovat velmi schopné vedoucí.
To už je vlastně vaše generace – vy už jste ve skautu od mala?
VÁCLAV: Přesně tak. A také se říká, že Junák má oproti jiným organizacím tu výhodu, že není tak svázaný konkrétním programem. V Sokole se cvičí, v Lize lesní moudrosti se orientují na přírodu. Ve skautingu je primární idea a program se může modifikovat.
Takže je to pestřejší a atraktivnější?
LUDMILA: Ano.
Čtyři dětské oddíly, 362 skautů
Kolik je v Boskovicích skautů?
LUDMILA: Teď zrovna proběhla registrace, takže máme ty nejaktuálnější údaje.
VÁCLAV: V Boskovicích máme 362 skautů.
Kolik z toho je dětí a kolik dospělých?
VÁCLAV: Dětí do 15 let je 49 procent. A když to vezmeme do 18 let, vychází to zhruba dvě třetiny dětí a mládeže a jedna třetina dospělých.
A ti jsou rozděleni do oddílů? Nebo v jakých jednotkách skaut funguje?
VÁCLAV: V Boskovicích je jedno středisko, které to všechno zastřešuje. Třeba v Blansku jsou střediska dvě.
LUDMILA: Středisko se dělí na oddíly, z nichž každý má svého vedoucího. Základní jednotkou v oddíle jsou družiny. Několik družin tvoří dohromady oddíl.
Oddílů je v Boskovicích kolik?
VÁCLAV: Dětské jsou čtyři. Respektive pět, ten pátý je oddíl v Šebetově, který spadá pod naše středisko. V Boskovicích je to chlapecký oddíl, dívčí oddíl, smíšený oddíl, a pak ještě oddíl pro rodiče s dětmi. A pak je tady oddíl oldskautů a pak ještě roveři a rangers. Hlavní jsou ale ty čtyři boskovické a pátý v Šebetově.
Potkáváte se někdy všichni? 362 lidí – to už je docela dost.
LUDMILA: Děláme střediskové akce jako bruslení nebo plavání. A Junáckou stezku, při níž skupinky skautů i rodičů vyráží do přírody po předem stanovené trase, na které je čekají různé úkoly. Tam je snaha, aby se všechny oddíly potkaly. Ale že by se sešli opravdu všichni členové, tak to se ještě nestalo.
VÁCLAV: Aby se nás sešlo opravdu 360, to není reálné.
LUDMILA: A pak jsou to vzpomínková setkání, která pořádáme. Snažíme se, aby tam děti chodily. To je 28. října, 17. listopadu a 8. května.
Jak často se schází družina? Jaký program má takový malý skaut? Přijde na setkání jednou týdně na dvě hodiny?
VÁCLAV: Družina má většinou 5–10 členů a schází se opravdu na dvě hodiny jednou týdně. A mají svého rádce. To je typický skautský vynález, na kterém celý systém stojí: družina, kterou vede o něco starší vrstevník členů družiny.
Takovým šéfem družiny se člověk může stát asi v kolika letech?
VÁCLAV: Čtrnáct, patnáct let. Rádce si chystá program, ale koordinuje to s námi staršími. My dáváme nějaký nástin, co by měli zvládnou za měsíc a co za půl roku, pak zjišťujeme, jestli to udělali.
LUDMILA: Vedoucí mají kurzy a projdou vzdělávacím systémem Junáka, takže by měli vědět, jak na to.
Kromě pravidelných schůzek se dějí nějaké další akce jako třeba výpravy?
LUDMILA: Přesně tak. Družiny vyráží na výpravy, což znamená, že někam vyjedou od pátku do neděle, někdy i jen na jeden den. Většinou jezdíme na fary do okolí, nebo do skautských kluboven a kulturáků.
VÁCLAV: Není to úplně stejné. Liduš má hodně družin a velké družiny, tak jezdí na družinové výpravy. V mém oddíle jsme spíš jezdili jako celý oddíl, případně starší a mladší zvlášť.
LUDMILA: Pro nás je to problém jet někam jako celý oddíl, abychom se někam vešli. Je nás něco málo pod devadesát, jsme největší oddíl v Boskovicích. Jako celý oddíl se setkáváme jen v Boskovicích.
Do kluboven se nevejdeme
Jaké máte zázemí? Kde všechny tyto aktivity probíhají?
LUDMILA: Pro naše dva oddíly je základní zázemí na faře, kde máme klubovny.
VÁCLAV: Zázemí na faře využíváme obecně hodně. Je tam velký farní dvůr, farní zahrada.
LUDMILA: Půda, kde skladujeme věci, a celý tábor máme uložený na faře ve Svitávce.
A další klubovny jsou na ulici kapitána Jaroše?
VÁCLAV: Ty má první, smíšený oddíl – Oičego.
LUDMILA: Prošli si dlouhým hledáním, klubovnu už museli měnit několikrát. A teď to tak zase vypadá (město chce dům, kde jsou klubovny, prodat, pozn. red.). Musí z toho být už unavení.
VÁCLAV: Šebetovský oddíl má klubovnu v Šebetově, dále máme Randulku vedle Valchova, a pak ještě srub v Drnovicích.
Stačí vám to? Nebo vás to limituje?
LUDMILA: Náš oddíl to limituje hodně. Jak je nás moc, do klubovny se už nevejdeme. Na faře máme jednu místnost, ale v družinkách už teď máme 12 a víc holek. Rozdělit už se víc nemůžeme, nemáme zase tolik vedoucích. Máme se kde scházet, ale reálně tam nemůžeme nic moc dělat, zvlášť v zimě si tam moc žádné hry nezahrajeme. Těžko to nějak řešit – když nemá město alternativu pro Oičego, pochybuji, že najde místnosti i pro další oddíl.
Co vlastně potřebujete?
VÁCLAV: Naprosto nezbytné jsou klubovny. To je zázemí oddílu a myšlenka je, aby tím děti žily, klubovnu si vybavily, vymalovaly, měly tam své nástěnky – musí to brát jako svůj prostor.
Kolik takových kluboven potřebujete?
VÁCLAV: Každý oddíl potřebuje dvě místnosti. To je v základu šest kluboven, čtvrtý oddíl pro rodiny své prostory tolik nepotřebuje. Ale vzhledem ke vzrůstajícímu trendu počtu členů a vzhledem k tomu, jak jsou oddíly přeplněné, je jen otázkou času, kdy budeme muset další nový oddíl založit. Takže si myslím, že reálně potřebujeme osm místností, aby zůstala nějaká možnost se rozšiřovat.
Plus sklad.
VÁCLAV: Ano. Máme věci po půdách na faře a ve stodole ve Svitávce.
Je pro vás důležité, aby prostory byly někde blízko k přírodě, měly kolem sebe zahradu? Když jde člověk kolem budovy O2 na ulici kapitána Jaroše, úplně nemá pocit, že tam sídlí skauti.
LUDMILA: Byl by to samozřejmě příjemný benefit, kdyby to tam bylo. Viděli jsme skautské domy, které kolem sebe mají zahradu, to je samozřejmě vysněný stav.
VÁCLAV: Na druhou stranu Boskovice nejsou tak velké, aby se do lesa nebo na pole nedalo dojít i z centra.
LUDMILA: Takže prioritní to pro nás není.
Skautský dům na Bílkově ulici
Teď se dostáváme k myšlence vybudovat v Boskovicích skautský dům. Vy jste přišli s konkrétním návrhem, že by to mohla být jedna z budov, které mají vyrůst v proluce na Bílkově ulici. Jak vás to napadlo?
VÁCLAV: Napadlo to mě, když jsem četl v Ohlasech článek o zastavění proluky a byla tam uveřejněná ta studie. Řekl jsem si: vždyť my hledáme nějaký dům, tak co kdybychom jeden z těch domů postavili? Když jsem to řekl ve vedení střediska, reakce byla obrovská skepse – že to není reálné, nebudou na to peníze, nebude politická vůle, že nemáme šanci…
Skepse panuje stále?
VÁCLAV: Už trochu menší.
Uvažovali už jste předtím, že by mohla vzniknout pro skauty přímo novostavba, nebo jste zatím jen hledali nějaký vhodný objekt?
VÁCLAV: Uvažovali jsme o tom, že bychom nějakou nemovitost koupili. Napadl nás třeba ten dům hasičů na Legionářské, bývalý krajský štáb. Nicméně tam to nevypadá ani na nějaký pronájem. Tato varianta padla.
Udělali už jste nějaké kroky v souvislosti s Bílkovou?
VÁCLAV: Popohnalo nás to, že se to dostalo k paní senátorce Vítkové a ta nám řekla, ať do toho jdeme, že si myslí, že to vůbec není špatný nápad. Že to šanci má, i když se to může zdát jako utopie. Když vydržíme a budeme na to apelovat. To nás nakoplo. Napsali jsme dopis pro radu města, kde jsme tento nápad prezentovali a nabídli ho k diskusi.
Jak město reagovalo?
VÁCLAV: Odkázalo nás na pana Zouhara z investičního odboru. S ním jsme měli schůzku, ze které vyplynulo, že se tomu nebrání. Ale asi ne úplně tak, že by nám patřil jeden celý dům, protože bychom tu stavbu celou neufinancovali. Ale že bychom tam měli třeba celé jedno patro v jednom z domů, že by tam vznikly pro tyto účely nějaké komunitní prostory, jak to nazýval. A říkal, abychom sepsali, co vlastně potřebujeme a jak bychom si to představovali. Což jsme nyní udělali. Také nás varoval, že to je spíše na delší dobu.
Ta lokalita není ve fázi, že by se tam příští rok začalo stavět.
VÁCLAV: Přesně tak, město řeší řadu jiných věcí. Tohle je otázka pěti, možná deseti, patnácti let.
Jak se stavíte k tomu financování?
VÁCLAV: Já si myslím, že by to z naší strany ufinancovatelné bylo.
Takže nepočítáte s tím, že by město dům postavilo a vy byste v něm byli v nájmu?
VÁCLAV: Moje představa nejlepší varianty je, aby nám dům patřil. Pokud budeme v pronájmu, budeme ve stejné situaci, jako jsme dnes. Tedy v o něco lepší díky tomu, že si prostory navrhneme a že to bude dlouhodobějšího rázu. Ale nevytrhne nám to trn z paty natrvalo. Navíc v pronájmu je vztah k prostorům vždycky jiný, než když vám něco patří. Já osobně navrhuji, abychom to zkusili zafinancovat.
Jako komplet tu stavbu?
VÁCLAV: Ano. Pan Zouhar nás varoval, že to bude hodně nákladné, protože pod objekty se musí vybudovat garáže, není tam jinak kde parkovat. To znásobuje cenu stavby. Je pravda, že nevím, jestli bychom měli peníze i na ty garáže.
Které navíc nepotřebujete.
VÁCLAV: Město by ale mohlo prostor nachystat, třeba i s garážemi – a samotnou nemovitost bychom postavili my. To si myslím, že by reálné bylo. Samozřejmě dnes nemáme deset nebo patnáct milionů na účtu, ale myslím, že bychom nemálo peněz sehnali. Know-how, jak stavět podobné domy, v Junáku je. Skautských domů se po republice postavily nebo koupily už desítky.
Třeba kde?
VÁCLAV: Moc hezký skautský dům je v Lanškrouně, který financovalo město. Z velkých měst třeba v Pardubicích. Teď se staví klubovny v Moravských Budějovicích, plánuje to středisko ve Skutči. Mluvil jsem s nimi a vím, že nám poradí, kam se obrátit, kde žádat o dotace. Ústředí Junáku má vlastní fondy na stavby či nákupy nemovitostí, poskytuje možnosti bezúročných půjček. Kdybychom se do toho dali, peníze poskládáme, o tom jsem přesvědčen.
Vlastníkem by pak bylo boskovické středisko? Máte vlastní subjektivitu?
VÁCLAV: Právní subjekt je středisko Boskovice. Junák má ale stanovy nastavené tak, že jsme pobočným spolkem celé organizace. Nemovitost by patřila boskovickému středisku, ale v případě, že bychom jí třeba chtěli prodat, podléhalo by to schvalování na ústředí.
Mohli byste se opřít i o přímé vlastní zdroje? 360 lidí už je i určitá ekonomická síla, pokud počítáme rodiče, je to ještě víc.
LUDMILA: Určitě. Rodiče vědí, jak s dětmi pracujeme, a když jdou do klubovny, tak vidí, že nám prostory nestačí. Myslím, že nejen finančně, ale i pracovně by určitě přispěli.
VÁCLAV: Junák takto funguje po celou dobu. Rodiče nám hodně pomáhají – příspěvky, materiálně, nebo třeba když mají nějakou firmu, pomůžou s odvozem věcí na tábor, se stavbou, s vybavením. Takhle to funguje desítky let. Kdybychom si měli všechno, co děláme, platit sami, stálo by to mnohem víc, než nás činnost stojí. Naše činnost je i díky tomuto ve výsledku poměrně levná.
Máte dnes nějaké příspěvky od města?
VÁCLAV: Město nám dotuje nájmy kluboven.
LUDMILA: A letos jsme žádali i o mimořádnou dotaci na jednorázovou akci.
VÁCLAV: A Junák jako celek je dotovaný i od státu. Z toho jsou nějaké peníze i pro nás.
Pět až deset let je docela dlouhý horizont čekání na případnou stavbu na Bílkově. Je to pro vás překážka?
VÁCLAV: Trochu ano, potřebovali bychom ten problém řešit rychleji.
Kdybyste měli tip na jiný pozemek, uvažovali byste o tom?
VÁCLAV: Ano. Ptal jsem se na to pana Zouhara, říkal, že v této chvíli o ničem neví. Možná záleží i na tom, jak se rozpracuje projekt na Bílkově ulici. Jsou tam tři domy, třeba by se jeden dal vyjmout a šlo by to urychlit, aby se to nedělalo zaráz. Nejsem ale odborník, jen si říkám, že by se třeba u jednoho domu dalo postupovat zrychleně. Pokud bychom byli schopni poskládat peníze, stačilo by, aby nám město vyšlo vstříc s pozemkem.
Chystáte se teď na další jednání?
VÁCLAV: Odeslali jsme panu Zouharovi naše představy prostor, které bychom potřebovali. A já bych se teď rád sešel s vedením města a se zástupci politických stran. Doufám, že podpora bude širší.
Ještě se vrátím k tomu využití domu – pro vás by tedy bylo ideální mít ho celý, ne třeba jen jedno patro?
VÁCLAV: Když jsem viděl návrh, tak u jednoho půdorysu je asi 160 metrů čtverečních, druhý dvě stě, třetí ještě o něco víc. A my potřebujeme osm kluboven, z nichž každá musí mít minimálně 25 metrů čtverečních a k tomu musíme přičíst sklady, kancelář a archiv, plus třeba jednu větší místnost, kde se může sejít celý oddíl. Dům o dvou patrech s podkrovím o půdorysu 160 metrů čtverečních bychom zaplnili celkem spolehlivě.
Časově byste to využili také?
VÁCLAV: Když si dnes spočítáme všechny družiny po dvou hodinách týdně, je to opravdu hodně. A k tomu přibývají různé další samostatné akce. A kdybychom dům měli, mohli by sem k nám konečně jezdit také jiné oddíly na víkendové výpravy. O to je velký zájem a my nemáme moc co nabídnout. Nepochybuju o tom, že dům by byl stoprocentně využitý.
Další věc jsou příměstské tábory, v Blansku je skauti o prázdninách pořádají, je o to velký zájem. Poptávka je i tady v Boskovicích, nabídka Střediska volného času je nedostačující. Kdybychom měli dům, dokázali bychom je organizovat také.
Byla by možnost sdílet dům i s jinými, podobně zaměřenými organizacemi?
VÁCLAV: Mám z toho trochu obavy. Klubovna vždycky tak trochu patří danému oddílu, vnímají ji jako svůj domácí prostor. Asi by bylo možné, kdyby byl dům dostatečně velký, aby tam jiná organizace měla vlastní klubovnu. Tohle by záleželo i na tom, jestli by dům stavělo město, nebo bychom ho financovali my.
Pokud byste ho ale financovali sami, mohla by to být pro město dost zajímavá nabídka, ne tak nereálná na prosazení, ne?
VÁCLAV: Taky si to myslím. Když se o tom bavíme ve středisku, tak se toho samozřejmě každý trochu bojí, je to velké sousto. Ale já jsem optimista. Myslím, že tohle v Junáku umíme, skautských domů jsou desítky.
I ve srovnatelných městech?
VÁCLAV: Skautské domy mají i mnohem menší střediska. My s naším počtem členů patříme k třeba dvaceti největším skautským střediskům v České republice. Nevím to teď přesně, ale tak nějak za první desítkou jsme se v posledních letech pohybovali.
GPS místo buzoly
Jak jste se vy dva dostali ke skautingu?
LUDMILA: Vyrůstali jsme v tom od mala. Já jsem se do oddílu dostala tak, že mně bylo nabídnuto jet se skauty na tábor, a pak už jsem tam zůstala vlastně až do teď. Nabízelo se to i tím, že naše dva oddíly jsou s rozšířenou duchovní výchovou, což je takový terminus technicus. Takže jsme ke skautingu přišli i díky tomu, že jsme chodili do kostela.
VÁCLAV: Já mám v tomto hlubokou rodinnou tradici. Už můj dědeček a jeho pět sourozenců tady patřili mezi vůdčí skauty před válkou a po válce. Skautské historky nám děda vyprávěl od malička. Takže u nás doma to byla jasná volba.
Mění se dnes nějak skauting s tím, jak se mění společnost, děti a jejich zájmy?
LUDMILA: Mění se. Technologie a modernizace zasáhly podle mě skauting velkou měrou.
Jak se to projevuje?
LUDMILA: Napadá mě konkrétní příklad, že už se tolik nepracuje s buzolou, ale děti se učí s GPS. Je to potřebné.
VÁCLAV: Zatímco morzeovka, uzly, kápézetka – z toho se už několik let ustupuje. Hodně lidí to s námi má stále spojeno, ale ve skutečnosti už se u nás nikdo morzeovku neučí.
A kápézetku s sebou nemáš?
VÁCLAV: Nemám. I když u mladších se to pořád využívá, stejně jako uzlování. Jsou to dobré věci. Ale už se na tom tak netrvá.
LUDMILA: Důležitější pro nás je, aby děti třeba uměly někomu pomoci, nebo ho přímo zachránit. Umět reagovat na krizovou situaci je důležitější než umět perfektně morzeovku. Na zdravovědu je potřeba klást velký důraz.
Mění se i přístup a chování dnešních dětí?
VÁCLAV: Nevím, jestli máme ve skautu úplně typický vzorek dětí.
Ale zase už je ten vzorek docela velký.
VÁCLAV: To je pravda. Ale když se dostanu do jiných dětských skupin, jsou ty děti dost jiné.
LUDMILA: Možná je to zkreslující, protože jsme ve skautu vyrostli a děti tam známe osobně.
VÁCLAV: Do skautu rodiče děti dávají už s určitou vizí a sami se obvykle snaží, aby dítě chodilo do přírody, věnují mu víc času. Děti ve skautu mi připadají snaživější a nadšenější, než když se s dětmi setkávám třeba na školních akcích.
Když to řeknu banálně – nedá vám tolik práce je přimět, aby odložily mobily a šly něco dělat.
LUDMILA: To nedá, ale doba selfíček nás samozřejmě neminula. To všechno se u nás promítlo. Ale když je družinovka, mobil odloží, protože ho nepotřebují. Mají program a kamarády, nepotřebují virtuální svět. Některé skautské oddíly povolují mobily i na táboře.
Vy jste v tomto přísní?
LUDMILA: Jsme, ale děti to ani nepotřebují. Kdyby nějaký tlak od nich existoval, asi bychom se tomu přizpůsobit museli.
A tlak od rodičů není taky?
VÁCLAV: Ne. Rodiče ví, že můžou kdykoliv zavolat nám a my jim dítě předáme.
LUDMILA: Tenhle model vyhovuje zatím úplně všem.
VÁCLAV: Obecně myslím, že ty požadavky, které na děti máme, jsou plus mínus stejné jako před deseti nebo patnácti lety. A děti to zvládají v podobné míře.
A v té rovině chování a ukázněnosti?
VÁCLAV: Někdo vyloženě problematický většinou ve skautu dlouho nevydrží.
LUDMILA: Buď ho to prostředí zformuje, nebo odejde. Když vidíme, že má někdo problém, snažíme se mu pomoci ho vyřešit. Samozřejmě se v oddílech objevují děti s různými problémy.
Vy vypadáte, že už jste skauti na celý život – jak je to běžné? Skončí většina někdy v patnácti nebo ve dvaceti?
VÁCLAV: Členská základna má určitě pyramidový charakter, tak to bylo vždycky. Nejvíc je těch nejmenších.
LUDMILA: Krizový věk je okolo těch patnácti. Pokud to překlenou, tak už většinou zůstávají.
VÁCLAV: Dnes už ale ani není ten trend, že by se lidi v pětadvaceti oženili nebo vdali a skončili. Naopak se bývalí skauti často vrací, přivádějí svoje děti a chtějí být aktivní.
Takže netrpíte ani nedostatkem aktivních dospělých? Udržovat v chodu třistašedesátičlennou organizaci musí dát dost práce.
LUDMILA: Na to si aktuálně vůbec nemůžeme stěžovat. Aktivních skautů je v Boskovicích dost.
VÁCLAV: Velmi silná je teď generace okolo patnácti, šestnácti let. Jsou ve skautu od mala, ví, co je to odpovědnost, dokážou dobře fungovat.
