„Leta Panie 1823 dnie 1. maja z dopuštění Božího znikl se oheň mezi židami o dvuoch hodinách s poledne a vyhořelo 10 měšťanských domů a rathaus, sousedských domů zhořelo 13 numer, 3 domkáři, židovských domů zhořelo 99 numer. Mimo to ještě zhořeli vrchnosti ovčín a stodoly, sépky kontribučensky a půl dvora.“
Tak popsal boskovický kronikář Dominik Kučera největší živelnou pohromu, jaká kdy postihla boskovické ghetto. Dobové úřední dokumenty o tomto požáru pečlivě prostudoval Jaroslav Bránský a my si tedy díky němu můžeme celou tragickou událost upřesnit a doplnit. Při požáru dne 1. května 1823 zahynula jedna Židovka a jedno židovské dítě, v ghettu shořelo celkem 60 domů, u dalších dvanácti byly poškozeny jen střechy, celková škoda činila 180 713 zlatých.
Poškození obdrželi pojištění, státní podporu, od vrchnosti stavební materiál jako dřevo, cihly a stavební krytinu zdarma, dále příspěvky od různých dobrodinců, které mezi potřebné rozdělovala vrchnost společně s židovským rychtářem. Požár údajně zapříčinila jedna neopatrná židovská hospodyně při škvaření husího sádla.
Z úplně shořelých objektů uveďme židovskou normální školu Pod Klášterem, židovskou strážnici na náměstí U Vážné studny, budovu mužských lázní – zde dnes kašna U Koupadel. Většina shořelých domů však nebyla zničena úplně, kamenné či cihlové základy, klenby či nadzemní zdivo odolaly, shořely samozřejmě části dřevěné, především střechy a stropy.
Obnova ghetta probíhala rychle, až překotně, se snahou dát Židům co nejdříve střechu nad hlavou. Stavebníci často z úsporných důvodů (ale jistě i z určité piety) využívali všech dochovaných prvků. Výsledkem byla často nekvalitní výstavba a porušování hygienických i bezpečnostních předpisů. I když výstavba ghetta využila požárem nezničených částí, rekonstruované stavby získaly zcela jiný slohový charakter. Nepochybně pod vlivem tehdy dokončené stavby boskovického zámku v čistém empirovém slohu, napodobili židovští stavebníci na svých domech tento styl, i když ve značně zjednodušené rustikalizované podobě.
S empirovými fasádami s typickými půlslunci nad okny se můžeme ještě dnes setkat například na Plačkově ulici na domě č. 5, kde je ještě jedna zajímavost – pozůstatek firemního štítu židovského obuvníka Salomona Beamta, který zde v 19. století žil a pracoval. Dále je to dům č. 3 na náměstí U Vážné studny či dům č. 6 U Koupadel, kde lze vidět i ornamentální prvky ve štukové fasádě – zubořez, římsy, voluty a podobně.
Požár z 1. května roku 1823 nebyl ani první, ani poslední tragédií v boskovickém ghettu, která souvisela s ohněm. Boskovice byly stejně jako jiná města i vesnice požáry sužovány velmi často. Příčinou bylo lokální topení, nedbalost při zacházení s otevřeným ohněm či v některých případech i údery blesku. Proto časem vyvstala potřeba tomuto nebezpečí pokud možno předcházet a již vzniklé požáry účinně likvidovat.
Do Boskovic se první hasičská stříkačka dostala z Vídně roku 1803 a její pořizovací náklady tenkrát zaplatil hrabě František Dietrichstein. Pořádek při ohni pro město Boskovice byl sepsán 1. 9.1835. Podle něj byli určeni občané podle cechů k povinnému hašení. Z každého domu měla být vyslána jedna dospělá osoba k hašení. Byly stanoveny přísné pokuty a tresty těm, kteří při hašení nepomáhali. Vzhledem k tomu, že počet požárů a výše škod byly obvykle největší v ghettu, kde byla zástavba nejhustší, museli Židé sami vytvořit opatření. Někdy v průběhu 1. poloviny 19. století bylo zřízeno hasičské skladiště ve svahu pod domem č. 5 na náměstí U Vážné studny, podle výkazu o hasičských zařízeních v ghettu z roku 1855 bylo hasičské skladiště také v domě č. 60 na Plačkově ulici (takzvaný rabínský dům). Patrně už v té době existoval nějaký institut židovských hasičů, informace o jeho počátcích jsou však nejasné, přesnější informace máme až od roku 1870. Tehdy nově založený hasičský sbor si zakoupil stříkačku a téhož roku zasáhl poprvé proti požáru v Munkově domě.
Poplach při požáru v ghettu byl vyhlašován hlásnou troubou dlouhou jeden metr, kterou v noci bylo slyšet až v Sebranicích. Roku 1894 si sbor koupil jednopístovou parní stříkačku, motorovou stříkačku dvoukolovou si sbor pořídil v roce 1936 od firmy Stratílek ve Vysokém Mýtě za 28 000 korun. Sbor byl vybaven také dvoukolovým vysunovacím žebříkem. Stará stříkačka byla umístěna ve skladišti „pod asfaltem“, nová v rabínském domě na Plačkově ulici. Boskovický židovský sbor byl organizován u Svazu dobrovolných hasičů německých v zemi Moravské. Teprve v roce 1918 po vzniku ČSR vstoupil sbor do české Moravské jednoty hasičské v Brně s názvem Sbor dobrovolných hasičů Boskovice II. Takto trval až do roku 1942, kdy došlo ke sloučení hasičských sborů v Boskovicích, a tím vlastně k zániku boskovického židovského hasičstva.
Na závěr si připomeňme ještě jednu katastrofu, která postihla židovskou čtvrť 22. července 1906 a zasáhla hlubokým smutkem nejen boskovickou židovskou obec, ale celé moravské Židovstvo. Ve sklepích obchodníka Nathana Ultmanna (dnes dům U Vážné studny 12) došlo k explozi. Dle všeho poslal tehdy Ultmann do sklepa služku, aby přinesla zákazníkovi ocet. Ta šla se svíčkou do sklepa, omylem však natočila místo octa prudce hořlavý ligroin (kapalina, sloužící mimo jiné ke svícení v lampách), který se jí v nádobce vzňal, čímž způsobila požár, navíc neuzavřela pípu sudu, takže ligroin se po sklepě rozléval dál.
Prvotní požár byl sice rychle uhašen, z rozlévajícího se ligroinu se však tvořily plyny, které se nashromáždily ve sklepě i na ulici. Při zásahu hasičů došlo patrně k porušení bezpečnostních předpisů platných při nebezpečí výbuchu a hořlavý ligroin ve spojení s vodou způsobil výbušnou reakci. Celá další katastrofa byla dílem sekund, v mžiku po explozi se náměstíčkem rozléhal křik zraněných. Mezi popálenými byli hasiči i civilisté, z mnohých visely cáry kůže, přivolaní lékaři se potýkali s nedostatkem oleje i obvazového materiálu. Všude zněl pláč a nářek zraněných, okolí Ultmannova obchodu bylo uzavřeno, obyvatelé okolních domů evakuováni.
Bilance exploze byla vskutku tragická: desítky zraněných, někteří velmi vážně, byli i tři mrtví. Byl to dvanáctiletý chlapec František Hofírek, čtyřiapadesátiletý tajemník židovské obce Adolf Weiss, otec deseti nezaopatřených dětí, a dvacetiletý syn obchodníka Ultmanna Fritz. Jak Adolf Weiss, tak Fritz Ultmann zasahovali při požáru velmi statečně (Fritzovi se podařilo zachránit oba rodiče), sami však skonali ve strašných bolestech v brněnské nemocnici. S ohněm bojovaly všechny boskovické hasičské sbory, na pomoc museli přijet i hasiči z Brna. Opakovaně o celé události informoval nejen domácí tisk, ale i vídeňské Illustrierte Kronenzeitung.
Ultmannovi dům opravili a znovu podnikali ve svém krámku se smíšeným zbožím. Jaroslav Bránský vzpomíná ve své knize Židé z Boskovic na jejich syna, který se jmenoval po otci Nathan a který po rodičích obchod převzal a provozoval jej jako vdovec až do příchodu nacistů v roce 1939. Zemřel 2. června 1942 v Terezíně.
Boj s ohněm se jako červená niť táhl historií boskovického ghetta po celou dobu jeho existence. Časté požáry byly jednou z příčin nevraživosti boskovických křesťanů vůči židům. Rivalita panovala i mezi křesťanským a židovským hasičským sborem, avšak v případě nutnosti postupovaly sbory obou částí Boskovic zcela ve shodě. Činnost toho židovského byla ukončena nedobrovolně roku 1942, touto fotografií si tedy připomeňme někdejší židovské hasiče a tichou vzpomínkou vzdejme čest jejich záslužné práci.
