V boskovické Galerii Otakara Kubína byla v sobotu slavnostně zahájena výstava obrazů Jana Odvárky. Jako pozvánku na výstavu, která potrvá do neděle 4. prosince, publikujeme úvodní slovo Jana Bařinky. Galerie Otakara Kubína je otevřena od středy do neděle, od 14 do 17 hodin.
Těší mě, že mám opět po šesti letech možnost uvést výstavu Jana Odvárky v této galerii, na rozdíl od minule tentokrát i za autorovy osobní účasti.
K tvorbě Jana Odvárky mám velmi osobní vztah, a to především ze dvou důvodů. Ten první je dán hlavním malířovým tématem, kterým je Českomoravská vysočina. V tomto kraji jsem každoročně od nejranějšího dětství intenzívně trávil velkou část letních prázdnin, tím pádem spoustu konkrétních míst, která můžeme na obrazech vidět, znám i ze skutečného světa. Zároveň ovšem i místa, která jsem nikdy nenavštívil nebo která už si tak dobře nepamatuji, mi připadají blízká, možná díky typickému uspořádání vysočinské krajiny nebo charakteristické architektuře malebných vesniček a měst.
Ale možná také právě díky tvorbě Jana Odvárky – a tím se dostávám k onomu druhému důvodu. Jeho obrazy totiž mimo jiné zdobily stěny našeho boskovického bytu, a jak už jsem myslím vzpomínal minule, jméno Odvárka bylo jedním z prvních malířských jmen, která jsem dokázal vyslovit. Už od té doby jsem tedy kromě té Vysočiny skutečné poznával i Vysočinu dalo by se říct „odvárkovskou“, a díky tomu se mohl obohacovat nejenom můj pohled na tato místa, ale také určitý můj cit pro umění jako takové.
Brzy mi totiž začalo být jasné (i když samozřejmě teprve intuitivně a rozhodně bych o tom tehdy nedokázal nějak smysluplně hovořit), že přestože tvorba Jana Odvárky zobrazuje skutečné objekty z vnějšího světa (a dnes k tomu můžu dodat, že jeho tvorbu můžeme považovat za realistickou), přece jen se liší od tvorby jiných malířů Vysočiny, a nutně taky od reality samotné. Obrazy Jana Odvárky mi poskytovaly nejen jiný, nový pohled na Vysočinu, ale byly schopny proměnit i vnímání samotné krajiny.
Po všem, co jsem se naučil a poznal později, mi toto zjištění připadá možná trošku banální. Když už vím, jakým způsobem se malíř rozhoduje, co na svém obraze zachytí, nebo například jakým způsobem je limitován zvolenou technikou. Tím však pro mě Odvárkova tvorba nic ze své hodnoty neztrácí, možná právě naopak. Můžu si nyní všímat, jakým způsobem je tvořena kompozice (často typicky s horizontem posunutým až téměř k hornímu okraji obrazu), obdivovat, jak i bez důrazu na přílišný detail obraz vyjadřuje specifický charakter toho kterého místa, a jak se mění nálada oněch míst například v závislosti na aktuálním ročním období. A také musím obdivovat mistrně zvládnutou techniku akvarelu. Jde o techniku, kdy je potřeba pracovat rychle a velmi čistě, protože barvy nejen že rychle zasychají, ale také prakticky neumožňují téměř žádné opravy, nejsou totiž krycí, jako například barvy olejové. A přestože v současné době má u nás Jan Odvárka i své napodobovatele a epigony, v oblasti této techniky se mu dosud nikdo nepřiblížil.
Bez ohledu na to, co z toho jsme nebo nejsme schopní si uvědomit, všechny tyto věci jsou vzájemně propojeny. Samozřejmě bychom mohli jít ještě dál a v souladu se současnou filosofií si uvědomit, že ve chvíli, kdy si obrazy prohlížíme, odkládáme skutečnou realitu a pohybujeme se pouze v realitě nové, v realitě obrazu. Zároveň se ovšem později můžeme do oné původní krajiny vrátit, a právě díky zkušenosti s díly, jako jsou obrazy Jana Odvárky, ji pro sebe vnímat jako proměněnou.
