Při pohledu na aktuální seznam chystaných boskovických investic se až tají dech: sportovní hala a celý sportovní areál Červená zahrada, letní kino, nová knihovna, bikepark, dům polytechnického vzdělávání, brzy možná oprava sokolovny. Nabízí se otázka, kde na to všechno vzít peníze – a jestli si Boskovice vůbec takové investice mohou dovolit. Když se podíváme na zimní stadion, krytý bazén, koupaliště, zámecký skleník nebo nemocnici, je evidentní, že Boskovice peníze najít umí. Podstatnější otázka ale zní, jestli je umí utratit.
Naše výchozí pozice je výborná. Boskovice leží v krásné krajině; jsou městem s dlouhou historií, která zde na mnoha místech v dobrém vyplouvá na povrch. Byly a stále jsou v nejlepším slova smyslu živým městem. Nikoliv jen satelitní noclehárnou, ale skutečným prostředím pro barevný, bohatý život. Město je obrovský setrvačník: jakmile se jednou dá do pohybu a ožije, i bez pozitivních impulzů může trvat desítky let, než se zastaví, než přestane být radost v něm žít. Měli bychom být vděčni za to, že Boskovice stále ještě jsou v pohybu, že před námi není sisyfovský úkol je roztlačit.
Ani naše veřejná reprezentace není špatná. K předchozím pravicovým vedením města můžeme mít výhrady (například by asi nevyhrála medaili za otevřenost nebo urbanistický rozvoj města), ale město vedla kompetentně. Nezadlužila ho evidentními tunely, nenechala ho chátrat, nepředala ho se zjevnými nedostatky v infrastruktuře. S mnohými radními, minulými i dnešními, se můžete potkávat na ulici a když se s nimi pustíte do řeči o veřejných věcech, zjistíte, že jejich zájem o město je prakticky vždy upřímný. Politický parazitismus je v Boskovicích výjimkou, nikoliv pravidlem.
Jednu důležitou rozbitou věc jsme ale za čtvrt století svobody neopravili: neumíme spolu otevřeně mluvit o správě veřejných věcí. Veřejná debata je v Boskovicích zbytečně plná osobních animozit, taktizování, politikaření a tajností.
Jednu stranu této debaty tvoří občané, kteří byli na dlouhá léta po převratu zmrzačeni pocitem, že veřejná správa je cosi temného a nebezpečného. Teprve postupně se mnozí osmělili přejít do následující úrovně. Tou se ale bohužel nestala fáze sebevědomého voliče, který se chce konstruktivně podílet na správě města, nýbrž fáze voliče, který už se nebojí veřejně plivnout nebo hodit pomyslnou dlažební kostku, aby těm nahoře ukázal, že už se jich nebojí. Dál jsme se my voliči zatím vesměs nedostali.
O mnoho lépe na tom nejsou ani naši volení zástupci, kteří se příchodem na boskovickou radnici dostávají do temného světa hrozeb, intrik a kostlivců ve skříních, jakési paranoidní šachové partie. Ta sice neexistuje a do velké míry se odehrává pouze v jejich hlavách, ale přesto jim bere schopnost chovat se jednoduše, otevřeně a efektivně. Nepřítel naslouchá.
Tím se očekávaným obloukem dostáváme zpět k seznamu městských investic. Na ty umíme sehnat peníze, ale neumíme o nich spolu otevřeně mluvit a neumíme na nich spolupracovat. Zásadní otázka nezní, jestli je rozumné investovat například do nové knihovny deset miliónů, nebo raději čtyřicet. Zásadní otázka zní, jestli ji dokážeme společně naplánovat tak, aby splnila naše potřeby. Pokud ne, bude i zadarmo drahá.
Mají-li budoucí boskovické investice opakovaně přinášet dobré výsledky, musí vycházet z veřejného dialogu. V současné době dochází k zapojení veřejnosti příliš pozdě, často až v okamžiku, kdy je projekt prakticky hotový. Navíc veřejnost (a dokonce i zastupitelé!) zřídka kdy dostanou k dispozici dokumentaci, ve které by bylo jasně a přehledně uvedeno, proč vlastně investujeme, pro koho je nová stavba primárně určena, kolik bude stát, jak bude vypadat, kolik nás bude stát její provoz nebo jaká jsou hlavní rizika a negativa.
Pojďme tedy v zájmu společné věci, společného města, zapomenout na své strachy, křivdy a jiné osobní retardéry – a spolupracujme. Tak, aby příští městské investice vycházely už od počátku z potřeb zájmových skupin, kterých se týkají, aby byla debata o těchto potřebách od začátku veřejná a aby jejím výstupem byl veřejný dokument, který poslouží pro informování občanů, jako podklad pro hlasování rady a zastupitelů města, a ideálně také jako vstupní materiál pro architektonické soutěže.
Vzhledem k počtu projektů, které Boskovice v příštích letech čekají, máme hodně co získat – a hodně co ztratit. Jsme na rozcestí, ale ještě není pozdě. Ještě jsme v pohybu.
