Boskovické muzeum ve svých sbírkách uchovává tři exempláře Bible české z dílny českého tiskaře a renesančního vzdělance Jiřího Melantricha z Aventýna. I když je na nich patrné, že přečkaly bezmála již půl tisíciletí – všechny nesou známky své dlouhověkosti –, patří k nejcennějším starým tiskům uchovávaným v muzeu. V roce 2011 byly veřejnosti představeny na výstavě k předpokládanému 500. výročí narození Jiřího Melantricha.
Přesné datum jeho narození není známo, jeho zeť Daniel Adam z Veleslavína uvádí ve svém Kalendáři historickém, že Melantrich zemřel 19. listopadu 1580 ve věku 69 let. První ověřená zmínka o Melantrichovi je z roku 1535, kdy složil bakalářskou zkoušku na pražské univerzitě a zvolil si literární jméno v řečtině, jak bývalo zvykem humanistů: Melantrich, tedy Černovlásek. Poté pravděpodobně odešel na studia a na zkušenou do zahraničí, navštívil nejspíš Wittemberk, tehdejší centrum luteránství, Norimberk, Frankfurt a Basilej, kde se blíže seznámil s knihtiskem.
Roku 1545 se vrátil do Čech, kde se začal věnovat knihtisku, nejprve samostatně, od roku 1549 pak v tiskárně Bartoloměje Netolického v Praze, kde společně vydali bibli – katolík s protestantem. Později Melantrich od Netolického tiskárnu koupil a osamostatnil se. Za zhruba třicet let svého působení vydal přes 200 titulů, z velké části náboženských knih, ale i knih poučných a zábavných. K nejvýznamnějším – vedle biblických tisků – náleží Herbář neb bylinář Pietra Mathioliho, který vydal Melantrich česky i německy.
Bibli českou vydal Melantrich pětkrát, ale z toho jen třikrát v nové redakci, a to v letech 1549, 1556/7, 1570; vydání z let 1560/1 a 1577 byly zřejmě pouhými přetisky s minimálními změnami. Sám považoval vydání z roku 1570 za třetí, je to jeho vrcholné vydavatelské dílo, říká, že pro ně učinil „veliký náklad na nové figury“ a vynaložil k tomu „velikou práci, nelitovav přitom statečku ani zdraví svého“. Toto vydání je vybaveno řadou nových větších ilustrací a nová grafická úprava sazby vytváří lepší estetický vzhled textu. Na titulní straně se Melantrich nadto dal zobrazit jako donátor, který vkleče odevzdává svou knihu Kristu na kříži.
Ve vydáních z let 1549, 1556 a 1560 použil Melantrich dřevoryty z Lutherovy německé bible vytištěné ve Wittemberku roku 1535 (před Melantrichem je do svých vydání bible v Čechách otiskl Pavel Severýn, potom byly užity pro několikeré vydání polské bible). Pro vydání bible v roce 1570 Melantrich obstaral nové dřevořezy, jež byly domácího původu; signatura AL na titulním listu náleží Ambroži Ledeckému, ostatní obrazy jsou vyhotoveny podle kreseb Floriana Abela a Fracesca Terzia, umělců žijících v Praze u dvora, a nesou monogram HS. Tyto dřevořezy byly znovu otištěny ve vydání z let 1577 a 1613 za Veleslavína a jsou pokládány za vrchol ilustrační výzdoby českých biblí, neboť pozdější vydání je pouze kopírují, nadto méně zdařile.
Reprezentativní knihy, a bible mezi ně patřily, označoval Melantrich svým signetem, tedy grafickou tiskařskou značkou, kterou tiskaři a nakladatelé označovali své tisky (z latinského signum – podpis, znamení, pečeť).
Melantrich měl na tisk biblí vydavatelské privilegium, jeho bible byly oficiálním vydáním českého textu; užívali je příslušníci všech vyznání a přežily i pobělohorskou dobu. Index zakázaných knih v nich nařizoval opravit jen několik málo míst v textu, například protestantský dodatek v Otčenáši – slova „Nebo Tvé jest království i moc a sláva na věky“ – na konci modlitby:
Otče náš, kterýž jsi v nebesích,
osvěť se jméno tvé, příď království tvé,
buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi,
chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme naším viníkům.
Neuvoď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého
(Nebo tvé jest království a moc i sláva na věky).
Amen
Cenzura také nařizovala začernit některá choulostivá místa na obrázcích nahých postav.
I když od některých katolických kněží zaznívaly hlasy, že bible je vadná a že ji „zmelantrichoval“, převažovalo i v katolickém prostředí spíše příznivější přijetí. Melantrichovy bible byly nepochybně čteny i katolíky. Knihovna Národního muzea v Praze například vlastní exemplář, který prošel kontrolou samotného Antonína Koniáše (1691–1760), jenž do bible po svém cenzorském zásahu vepsal: „Tato bible může k duchovnímu potěšení sloužiti, však bez zameškávání slova Božího.“
Pochvalně se vyjádřil jezuita Bohuslav Balbín: „Za velmi hodného a mírumilovného krále Vladislava se kolem roku 1500 jiní ujali té práce a dali se do výstižného českého překládání bible, která byla vytištěna v italských Benátkách, jiná zase v Norimberku, jiná v Praze Melantrichem, jinou vydali Boleslavští bratří. Obě posledně zmíněné, třebaže vytvořené jinověrci, přetlumočily vkusně latinské věty… Všechny tyto překlady jsou veskrze slovanské, nic v nich není cizího. Jestliže máme Písmo svaté věrně přeloženo do slovanského jazyka, co si můžeme více přát…“
Všechny tři exempláře nacházející se v boskovickém muzeu bývaly dříve ve vlastnictví boskovických občanů, kteří je darovali muzejnímu spolku, respektive muzeu.
První vydání z roku 1549 daroval okresnímu muzeu Adolf Šafář z Boskovic ze Slovákovy ulice, ve vydání z roku 1556 je vlastnická poznámka z 19. století Antonie Páralovy, rozené Slovákovy, z Boskovic (sama si sem později zapisovala data narození svých dětí); nejvýpravnější vydání z roku 1570 vlastnil taktéž v 19. století Josef Vojtěch z Šebetova, před tím se tato bible nacházela, jak vyplývá ze záznamu na titulním listu, v konventní knihovně kláštera Hradisko u Olomouce (do soukromých rukou se pak patrně dostala po zrušení kláštera v roce 1784). Ilustrace v tomto exempláři jsou dodatečně kolorovány, bohužel však neušly cenzuře, jak výše zmíněno – nahé postavy jsou vyškrtány.
Melantrichovou zásluhou se bible dostaly mezi široké vrstvy národa a četly se a uchovávaly v rodinách po mnoho generací.
