V úvodu seriálu o krajinách Boskovicka jsem psal o tom, že mnoho zajímavých míst a příběhů, které se k nim váží, postupně mizí v zapomnění. Krajina se mění, z vysokého lesa se stane paseka a neobhospodařovanou louku naopak třeba zcela pohltí les. Když nás pak opustí pamětníci starých časů, ztrácí se i paměť krajiny. Alespoň zpomalit tento nevratný proces zapomínání se snažily a snaží generace amatérských vlastivědných badatelů. A mělo by to být i smyslem usilování pracovníků existujících oficiálních institucí, především muzeí. Těm však bohužel na podobnou činnost většinou zbývá v záplavě jiných úkolů a byrokracie jen málo času.
V minulosti hráli důležitou úlohu v zachycování paměti různých míst zejména učitelé. Však to také na venkově většinou byli spolu s panem farářem a možná ještě s panem starostou jedni z mála lidí s trochu širším rozhledem. Vzácně se někde objevil i vzdělanější sedlák, který si psal nějaké záznamy, paměti. Ve většině rodin se však informace o dřívějších časech předávaly jen ústně. Za dlouhých zimních večerů, při draní peří a jiných domácích činnostech, se hodně vyprávělo. Lidé, kteří toho mnoho viděli a pamatovali, často vojenští vysloužilci nebo prostě jen ti, kteří v mládí zašli na vandru o kus dál, předávali zkušenosti. Děcka taková vyprávění doslova hltala a nebojím se říct, že se i takto formovaly jejich povahy a přístup k životu. Dnes jsme sice obklopeni spoustou civilizačních vymožeností, díky televizi a internetu se v okamžiku dozvídáme o událostech na opačném konci světa, díky přesycení informacemi si toho ale nakonec pamatujeme mnohem méně. O mnohé se tím připravujeme.
Rád proto poslouchám vyprávění lidí, kteří toho pamatují víc než já. Když se pak při svých toulkách krajinou dostanu na místo, ke kterému se váže nějaký příběh, stává se pro mne putování vědoucnějším a krásnějším. Ještě lépe, když mne na podobné místo někdo přivede. Letos koncem léta tak přišel čas na Mordovánskou studánku.
Jelikož jsem své dětství prožil na opačném konci Boskovic, Pod Oborou, kolem Lipníků to moc důkladně neznám. Již před lety jsem však četl různé verze pověsti o loupežníku Žampachovi, věděl jsem tedy, že někde tam se má nacházet Mordovánská studánka. Abych konečně zjistil přesně kde, požádal jsem o pomoc pamětníka, ing. Františka Mlatečka. Ten studánku znal již z mládí. Bydleli totiž tenkrát naopak na té straně Boskovic, odkud to bylo na Lipníky blízko. A navíc, ač vzděláním lesník, velkou část života se pan inženýr věnoval regionální historii. Jednu dobu dokonce jako pracovník boskovického muzea, před odchodem do důchodu pak coby zaměstnanec blanenského okresního archivu. I mezi tím, když měl na někdejším Okresním úřadě v Blansku na referátě životního prostředí na starost ochranu krajiny, nezapomínal na svoji zálibu v historii. Když proto od roku 1993 probíhal průzkum a evidence vybraných lokalit pro zařazení mezi významné krajinné prvky, připomínal si se svými spolupracovníky při popisu zajímavých lokalit také jejich minulost. Při čtení příslušné dokumentace se díky tomu člověk dozví nejen o současném stavu přírody daného místa, ale může se zamýšlet i nad tím, jaká lidská činnost toto místo formovala v minulosti. Nežijeme v divočině, ale v kulturní krajině.
Pan inženýr Mlateček slíbil mne k Mordovánské studánce zavést. Když jsme ji však společně hledali, hledali jsme marně. Mělký žlíbek, vybíhající od lesního okraje směrem do nitra lesa na Lipnících, byl suchý. Po studánce nezbylo ani stopy. A není to jen letošním velmi suchým létem. Mizení pramenů sledují odborníci již po několik desetiletí. Vody v krajině ubývá. Proč tomu tak je, o tom raději až jindy. Teď se omezím na konstatování, že studánky, kterých v našem kraji nikdy nebylo mnoho, mizí, a voda se objevuje až o kus níž. Tak zanikla i Mordovánská studánka. Kdo si pak vzpomene na loupežníka Žampacha, se kterým byla studánka spojována? Pověst o něm byla naštěstí zaznamenána a vyšla i tiskem. Jednak v brožurce Miroslavy Minxové Ve starých Boskovicích pod loučí (Boskovice 1991) a také v knize Evy Kilianové a Oldřicha Sirovátky Zvonová studna (Brno 1964), čerpající především ze sběrů pracovníků brněnského Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV (dnes Etnologický ústav AV ČR).
To bylo tak. Loupežník Žampach za dávných časů přepadával formany, jezdící každý týden do Boskovic na trhy. Zanechával po sobě vydrancované vozy a neštítil se pro lup ani zabít. Vždycky pak beze stopy zmizel v rozsáhlých lesích při horním toku říčky Bělé. Žampach také rád chodil na trhy a jarmarky a tam škádlil trhovce. Přišel třeba k provazníkovi a povídal mu: „Máš silné provazy? Jsou pevné?“
Pak chytil provaz, roztrhal jej na cucky a smál se: „Co to prodáváš, vždyť jsou ze shnilého konopí!“
A kovářovi potrhal řetězy, hrnčířům vyhazoval džbánky a hrnce, až z nich zůstaly jen střepy. Obchodníci už ho znali a jak ho viděli, hned si šeptali: „Žampach! Jde nám dělat škodu.“ Ale nikdo si netroufl se mu postavit. Každý se bál, že by měl škodu ještě větší.
Jeden vozka jel v noci z Boskovic z jarmarku. Dobře prodal a měl v opasku schovaných hodně peněz. Cestou v lese potkal shrbenou babku, která ho moc prosila, aby ji svezl. I slitoval se nad ní a vzal ji na vůz. Než se rozjel, chtěl si zapálit dýmku. Koně sebou však zrovna trhli a dýmka mu vypadla. Bába se pro ni shýbla a jak po ní sahala, forman zahlédl, jak jí z rukávu vylézá silná chlupatá ruka. Hned věděl, kolik uhodilo! Práskl Žampacha bičem a honem ujížděl, co kůň stačil.
Boskovičtí měšťané se rozhodli, že je potřeba učinit řádění čím dál drzejšího loupežníka a jeho kumpánů konec. Pátrali na místech přepadení a hledali, kde se lupiči ukrývají. Až se jim konečně podařilo bandu vyslídit a pochytat. Žampacha odvedli svázaného řetězy k soudu. Za všechny zločiny mu potom kat uťal hlavu a zahrabal ho pod kámen v Melkovském údolí. Na místě, kde se stýkají hranice tří katastrů – Vážan, Vratíkova a Okrouhlé. Někdy se mluví přímo o třech panstvích. V některých dobách to tak možná bylo. Vážany totiž bývaly asi až do poloviny 17. století samostatným statkem, pak už patřily k panství šebetovskému. K němu náležela i Okrouhlá, Vratíkov patřil k Boskovicím.
Pokoj ovšem od Žampacha nebyl. Třetí den po popravě začali pozdní chodci vídat loupežníka, jak s hlavou pod paží chodí po okolí, nakukuje pomocí ní do malých okének chaloupek a straší. Nejvíce ho pak bylo vídat u Mordovánské studánky v Lipnících. Nepomohlo ani, když jeho tělo znovu vykopali a probodli jeho srdce osikovým kůlem, což byl osvědčený prostředek proti upírům.
Až jednou přišel do Boskovic pocestný a u piva vyslechl, co celé město trápí. Protože to byl člověk světa znalý, věděl si rady. Šel na radnici a nabídl konšelům, že je za tučnou odměnu strašidla zbaví. Když mu byla odměna přislíbena, obstaral si spoustu hřebíků ze starých rakví, zašel ke kováři a nechal si z nich zhotovit rýč ostrý jako meč. Před hodinou duchů se pak vydal, opatřen svěcenou křídou, k Mordovánské studánce. Ukryl se do kruhu, který opsal křídou a čekal. Jakmile se z nedalekých Boskovic ozvalo troubení ponocného, oznamující půlnoc, spatřil Žampacha, jak kráčí s hlavou pod paží. Počkal, až se strašidlo přiblížilo a začal do něho rýčem sekat jako mečem. Duch loupežníka se při tom pomalu rozplýval, až zmizel docela. Pocestný přece jen raději neopustil kruh vyznačený svěcenou křídou, dokud ráno kohouti nezakokrhali. Ve městě si vyzvedl slíbenou odměnu a víc o něm nikdo neslyšel.
Místo v údolí Bělé, kde stál Žampachův kámen, je dnes zatopeno vodou přehradní nádrže Boskovice (Bělá). Kámen však pod vodou neskončil. Jeho další osudy jsou zajímavé. Když se chystala výstavba boskovické přehrady, bylo nutné připravit na ni i veřejnost. Šlo tenkrát již o časy „přestavbové“, do „sametové revoluce“ mnoho času nezbývalo. V SKP (Sdruženém klubu pracujících, který je dnes opět Sokolovnou) se uskutečnilo setkání zástupců Ingstavu Brno s občany Boskovic. Byl jsem tehdy ještě dítě školou povinné, ale máma mne tam vzala s sebou. Na ostatní dotazy se již nepamatuji. Živě však vidím, jak se přihlásila starší paní, aby se zeptala, co bude s Žampachovým kamenem. Chvíli trvalo, než pánové z Ingstavu pochopili, o jaký podivný kámen se jedná. I začali se dušovat, že s podobnými památkami zacházejí s patřičnou úctou, že už kvůli stavbě přehrady přesouvali i kapličku. Realita se však posléze ukázala být prozaičtější. Žampachův kámen byl dělníky pracujícími na stavbě přehrady ukraden. Zřejmě jej zamýšleli prodat, již tenkrát se přece chalupáři pídili po zajímavých artefaktech na svoje zahrádky. Ale protože byl pořádně těžký, tak se jim nakonec nechtělo vláčet se s ním ke kdovíjakým čertům. Jak vím opět od pana inženýra Mlatečka, tak ho místní za lahvinku rumu získali zpět. Dnes je uložen na nádvoří boskovického hradu. Leží tam s několika dalšími torzy kamenných prvků u zdi, nikdo si na něj nevzpomene.
Až někdy na hradě budete, můžete se na něj podívat. Je to kámen trojhranný a na každé jeho straně jsou vytesány iniciály majitele příslušných pozemků. Na jedné jsou to písmena HPWAG, na další PFL, na poslední je pak nápis téměř nečitelný (prvním písmenem je snad D, kdo ví?). Na všech stranách je pak pod písmeny vytesán stejný rok – 1762, zřejmě rok vztyčení mezníku. Jak mi prozradil pan inženýr Mlateček, písmena PWAG znamenají Paulus Wenceslaus Abt Gradicensis. Pavel Václavík byl tehdy opatem kláštera Hradisko u Olomouce, kterému patřilo šebetovské panství. Úvodní H by tedy mohlo být od Herrschaft (panství). S jakými dalšími majetky zde na trojmezí hraničilo zmíněné šebetovské panství, si už pan inženýr bohužel nevzpomněl. Pátral jsem tedy sám, co mohla písmena znamenat. P by snad mohlo být od Pfarrer (farář), v katastru Vratíkova totiž k tomu místu zasahuje les zvaný Kněží hora, náležející boskovické faře. FL by snad mohly být iniciály tehdejšího pana faráře.
Zkusil jsem tedy pátrat v boskovických matrikách z té doby (jsou k nahlédnutí v elektronické podobě na webových stránkách Moravského zemského archivu). Na úvodním listu jsem se snažil z kurentu vyluštit jméno důstojného pána, který v těch dobách spravoval boskovickou farnost. Našel jsem: Reverendo Domino Francisco Maschke. F by tedy sedělo, ale po žádném L (i když jsem nemusel luštit dobře) ani stopy.
S posledním nápisem, který byl patrně na vážanské straně, jsem nehnul vůbec. Co to může být D? Že by německy Dorf (vesnice)? Nebo snad latinsky Dominus (pán)? Ale který? Víte-li někdo, poraďte, kde hledat!
A proč vlastně Žampachův kámen? Vždyť šlo o hraniční mezník. Vzdělaným čtenářům asi není třeba vysvětlovat, že pověst, na rozdíl od pohádky, obsahuje skutečné historické jádro. Že někdy v dávných dobách řádil v lesích kolem Boskovic loupežník, který byl postrachem kraje, o tom asi nelze pochybovat. Kdy to však bylo? Jmenoval se skutečně Žampach? Těžko říct. Mnohé si již jistě přimyslela lidská obrazotvornost. Je možné, že na tom místě byl nějaký starší hraniční kámen a při zasazování mezníku v roce 1762 byly třeba nalezeny lidské kosti. Leccos se tenkrát schovávalo pod hraniční kameny. Lidé byli již tenkrát všelijací a nenechaví. Co kdyby chtěl někdo mezník posunout a ubrat tak sousedovi kousek půdy? Žádné katastrální mapy a přesná družicová měření tehdy nebyly. Proto se pod mezníky zakopávaly třeba keramické střepy. Jsou odolné, v půdě vydrží celá staletí. Říkalo se tomu tady v kraji „němé svědek“. Pokud tedy byly nalezeny lidské kosti, jistě se to rozkřiklo. A pak už se snadno v lidském vyprávění pomíchaly vzpomínky na nějakého skutečného lupiče s Mordovánskou studánkou a kamenem na hraničním trojmezí v údolí Bělé.
A co studánka? Tu už opravdu nenajdete. Zůstala po ní jen prohlubeň ve svahu. Ale půjdete-li v Lipnících cestou od zahrádkářské kolonie po okraji lesa směrem k Doubravám, rozhlédněte se do kraje a vzpomeňte na Mordovánskou studánku a staré příběhy, které se k těmto místům váží.
