Pár tisíc metrů čtverečních obehnaných ostnatým drátem, desítky velkých vojenských stanů, šiky chemických záchodů, velké auto pumpující vodu do sprchovacího stanu. Prostor pro čtyři tisíce lidí. Skoro jako přímořské chorvatské kempy, na které si vzpomínám z dětství, všudypřítomné paštiky nevyjímaje. Kempy mého dětství ovšem u východu neměly kordon těžkooděnců a velkou kovovou bránu. Jsme v oficiálním uprchlickém táboře Opatovac.
„My“ znamená tři medici Petra, Linda a Martin; Katka, koordinátorka slovenské neziskovky Magna, a já, nekvalifikovaný podržtaška, v tomhle případě spíš podejnáplast. Máme za sebou noční vstávání a zhruba osmihodinovou cestu autem přes Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko až sem, na hranice se Srbskem. Na sobě máme trička s logem neziskovky, díky kterým patříme mezi vyvolené, co mohou přes hlavní bránu procházet podle libosti, aspoň pokud se k ní skrz davy dostanou. Zbývající snad tři tisíce obyvatel tábora tohle štěstí nemají. Jejich jediná možnost, jak pokračovat ve vysněné cestě na sever, je odjezd oficiálním autobusem. Snad dneska, snad zítra, snad za týden.
Zatímco uprchlíci by chtěli ven, my zatím čekáme před táborem na cestu dovnitř. Kromě nás je tu zástup přenosových vozů všech myslitelných médií, objektivy kamer svorně míří na kovovou vstupní bránu. Těžko se ubránit dojmu, že toužebně očekávají nějaký konflikt, katastrofu. Místo ní ale přichází Martin, šéf Magny. Vedení tábora prý z nějakého důvodu nechce, abychom do tábora nosili svůj vlastní lékařský materiál. Medici svorně protahují tváře. Navíc je v táboře zakázáno fotit, přidávám se do klubu protažených tváří a vracím foťák do auta.
Když kordonem těžkooděnců poprvé vcházíme dovnitř, přehoupne se přes nás vlnka strachu. Brána klapne, noříme se do davu. Staří, mladí, rodiny s dětmi, kojenci, těhotné ženy. Jako lékaři jsme zatím bez materiálu k ničemu, odcházíme do velkého stanu vyhrazeného pro děti a nasazujeme psychosociální terapii: bereme míč, stavíme branky ze čtyř popelnic a zatahujeme prvních pár dětí do prestižního mezinárodního fotbalového mače.
Kolem postává několik mladíků. Nevím, co od nich čekat. Posměšky, ukradené doklady, šroubovák v ledvinách? Odpověď je nakonec mnohem prozaičtější: fotbal. Můj nový spoluhráč se jmenuje Muhamad, zná Spartu Praha a Pavla Nedvěda. (Narozdíl ode mě si je jistý jeho křestním jménem.) Na poslední chvíli mi před brankou velkoryse vrací míč, pohodlně skóruji. Skvělá přihrávka, smějeme se, plácneme si rukama a mně před očima běží diskuze, kterou jsme cestou v autě vedli o svrabu. Chodbičky v podkoží. Kolem prochází několik zaměstnanců tábora v overalech a rouškách. Dívám se na své manšestráky a tričko s logem neziskovky. Jsem blázen já, nebo oni? Po dvou hodinách kontaktního fotbalu otázka ztrácí naléhavost, vyhýbat se soupeřům prostě nejde a nechávám to osudu. Snad tu svrab prostě nikdo nemá.
Odpoledne se vracíme pro lékařský materiál, rozdělujeme se do dvou týmů, začínáme obcházet po táboře a nabízet lékařské ošetření. Repertoár potíží odpovídá podmínkám: po dlouhé cestě mívají uprchlíci obrovské puchýře a oteklé kotníky, po studeném noclehu ve stanu pod dekou jsou nachlazeni. I tak jsou milí, slušní, vstřícní, vděční. Když nemluví anglicky, snadno si vystačíme s pantomimou.
Večer se rozhoduju nerespektovat zákaz focení a vracím se do auta pro foťák. Ochlazuje se, v táboře je velká sháňka po dekách. Uprchlíci se nás ptají, kde je sehnat; nevíme. To je tady ostatně běžné, neví zásadně nikdo nic. Za chvíli se naštěstí zjevuje dodávka Červeného kříže a deky rozdává.
Pomalu usazující se rutinu lékařských ošetření narušuje příjezd autobusu, který je v táboře událostí srovnatelnou se zatměním Slunce nebo průletem komety. Na svou příležitost čeká před branou několikasethlavý dav, atmosféra pochopitelně houstne a naše instrukce velí uklidit se raději zpátky k dětskému stanu. Objektivy kamer tentokrát naštěstí sklaply naprázdno, pár desítek šťastlivců odjíždí autobusem a zbytek davu se postupně rozpouští. Pokračujeme v ošetřování, zbytek večera uplyne v poklidu a kolem půlnoci končíme po dvaceti hodinách ve vytoužených spacácích v našem velkém stanu mimo tábor.
Druhý den ráno hoří v táboře desítky malých ohníčků. Pálí se, cokoliv hoří. Drobné keře jsou oholené na kost, karton je nedostatkovým zbožím. Je to nuzný pohled, ale uvědomuju si, že nemít svou vysokou karimatku a péřový spacák, dělal bych na jejich místě totéž. Je zima.
Kromě svého běžného fotoaparátu jsem dnes přibral jednoduchý aparát na výrobu malých okamžitých fotek vizitkového formátu, mezi obyvateli tábora slaví darované fotografie velký úspěch. Pokračujeme v lékařských obhlídkách, posunků pro bolavý krk a ucpaný nos po noci znatelně přibylo. Objevuje se také první složitější lékařský případ v podobě dvou prázdných per od inzulínu. Petra naštěstí po návštěvě oficiální táborové marodky slavnostně přináší náhradní plná. Je to ovšem jedno z mála přání, které můžeme splnit – místní SIM karta, nabití telefonu nebo roztok na kontaktní čočky jsou zjevně civilizační zbytečnosti, bez kterých se uprchlíci během svého pobytu v táboře budou muset obejít. A dost možná i dlouho poté.
Odpoledne přijíždí autobus, dav u brány opět houstne. Oproti včerejšku se objevují i další autobusy – vypadá to, že dnes se Chorvati pokusí přesunout co největší část tábora někam dál. Kam? Nevíme. (Neví zásadně nikdo nic.) Snad Maďarsko, snad Slovinsko.
Tlačíme se ven před bránu, situace se rychle zhoršuje. V davu začínají omdlévat první lidé a brzy nám přestávají stačit polní lehátka. Po každém výkřiku doctor! vbíháme s nosítky do davu, který se ukázněně rozestupuje, a vynášíme dalšího nešťastníka. Nohy nahoru, uvést do stabilizované polohy, změřit tlak, napít. Opakovat. Pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát.
Omdlít uprostřed davu znamená snadno ztratit botu, batoh, kontakt s rodinou a důstojnost. Cokoliv z toho se mezi několika tisíci dalších lidí hledá velice špatně. S jednou botou, bez věcí z batohu a po vyválení se na špinavé zemi definitivně přestáváte být člověkem a stáváte se uprchlíkem tak, jak si vás představuje průměrný Evropan. Rodinu nejspíš zase najdete, ostatně v táboře se o to stará přímo konkrétní služba. Jen vás nesmí odvézt do nemocnice a nesmíte v tom zmatku nastoupit do jiných autobusů. (Jedou všechny na stejné místo? Nevíme. Neví zásadně nikdo nic.)
Z davu vynášíme také několik z těch, se kterými jsme si ještě před pár hodinami klidně povídali při drobném ošetřování. Mimo jiné ženu s dítětem v nosítku, tělem v křeči a manželem kdesi zpátky v davu. Po půlnoci se situace pomalu uklidňuje, dav za branou díky přílivu autobusů řídne. Domlouváme si směny – děvčata zůstávají, my se pojedeme vyspat a ráno se vystřídáme.
Když ale ráno po pěti hodinách spánku přijíždíme, autobusy už pendlují a u brány je opět konec světa; dvacet sekund po příchodu už vbíhám s nosítky do zástupu. Policisté, kteří jsou celou dobu velmi klidní a mají situaci pod kontrolou, musí několikrát nasadit obušky a mezi naše lékařské zákroky přibývá vyplachování očí od slzného plynu.
Za branou na slunci posedávají a postávají stovky lidí, v závějích opuštěných dek a odpadků se sotva dá chodit. Slunce praží; přemýšlím, kdy začneme řešit první úpaly. Roznášíme vodu. Jeden mladík mě prosí, abychom ho z tábora pustili, že radši půjde pěšky. Vysvětluju, že to nejde. Ne, nevím, jestli na něj dnes vyjde místo v autobusu. Nabízím mu kelímek vody. O několik minut později vytahujeme z davu ženu v pátém měsíci těhotenství. Nohy nahoru, změřit tlak. Rovnám jí svetřík přes odhalené břicho a stydím se do morku kostí.
Přijíždí další dobrovolníci a objevuje se i vítaná skupina lékařů z chorvatské záchranky, pomalu se dostáváme z nejhoršího a noční směna si může jít aspoň na hodinku zdřímnout. Maraton lékařských ošetření klidnějším tempem pokračuje až do večera; po šesté hodině můžeme s klidným svědomím vyrazit na cestu domů.
Pohodlně usazen na cestě zpět do luxusu teplé vody a vlastní postele si v sobě třídím dojmy. Jsem přesvědčený, že v tomhle táboře nebylo násilníků o nic víc, než v běžné západní populaci. Mnohé z těch, se kterými jsem mluvil, bych uvítal za sousedy. I po několika dnech v táboře, po sérii menších či větších ústrků, bez kontaktu s příbuznými, po probdělé chladné noci, v situaci, ve které bych já osobně byl na hraně zuřivosti, zůstávají vstřícní, slušní, milí.
Tři dny v uprchlickém táboře ze mě nedělají odborníka na migraci, ale jednu věc vím jistě. Tihle lidé potřebují naši okamžitou pomoc – zcela bez ohledu na to, jestli se později rozhodneme je přijmout do Evropy, nebo poslat kamkoliv zpátky. Diskuze o dlouhodobém, systémovém řešení problémů migrace je potřeba, ale nesmí nám bránit v akutní pomoci těm, kteří jsou v nouzi. Jinak vlastním rozhodnutím přicházíme o hodnoty, které jsme všichni tolik připraveni bránit.
