Skupina šesti mladých lidí z Boskovic, Skalice nad Svitavou a Kunštátu se vydala na prázdninovou cestu do Banátu. Souhrou okolností museli první noc neplánovaně strávit v Budapešti, kde nakonec přespali v parku, ve kterém mají své nocležiště lidé utíkající do Evropy. O této drobné, ale přesto cenné osobní zkušenosti s uprchlíky jsme si povídali s Ludmilou Odehnalovou, Radkem Šamšulou, Petrem Pavlem, Eliškou Toufarovou a Viktorií Odehnalovou, které na cestě doprovázel ještě Vojtěch Pikart.
Jaký byl plán a cíl vaší cesty?
LUDMILA: Plán byl přejít nějaké pohoří v Rumunsku, nakonec jsme se rozhodli pro Retezat. Další cíl byl dostat se do Eibentálu na festival Banát.
První noc v Budapešti jste plánovali?
LUDMILA: Právě že neplánovali. Ale hned první vlak, kterým jsme vyrazili z Brna, měl hodinu a půl zpoždění kvůli požáru na trati.
ELIŠKA: Byl to velký požár na ploše několika kilometrů u Nových zámků na Slovensku. Z vlaku to bylo vidět a cítit.
LUDMILA: Takže jsme přijeli do Budapešti pozdě a další spoj nám mezitím ujel.
A co následovalo? Kolik bylo hodin?
RADEK: Bylo půl jedné v noci. Vystoupili jsme z vlaku a hned k nám přišel pán, že nádraží se zavírá a máme je opustit. Zkusili jsme se jít ještě zeptat na informace na mezinárodní pokladnu, paní za okýnkem zrovna s někým něco řešila, pak se podívala na hodinky, řekla, že zavírá a že máme přijít ve čtyři ráno. A zatáhla oponu. Pak nás hlídači vypakovali před nádraží, kde jsme zůstali stát.
A co teď?
RADEK: Přesně. Viděli jsme jen pár lidí, kteří seděli před nádražím, a chtěli jsme jít nocovat někam dál. A pak už jsme viděli, že okolo nádraží jsou mraky uprchlíků, nádraží bylo docela obležené, podchod byl plný lidí. Mezi uprchlíky byli promíchaní i lidé, kteří čekali na ráno na vlaky. Nechtěli jsme ležet na betonové zemi, takže jsme chtěli jít dál, ale nevěděli kam. Budapešť nikdo z nás neznal. Pak k nám přijel na kole nějaký kluk a chtěl oheň. Zeptali jsme se, jestli by nám neporadil nějaké místo na přespání, nejlépe v parku.
A kam vás poslal?
RADEK: Přišel s tím, že nás může zavést do parku asi půl kilometru od nádraží, kde se dá dobře vyspat. Říkal, že je tam plno uprchlíků, ale že jsou úplně v pohodě a že je to tam čisté a uklizené. Měli jsme obavu, aby to tam nebylo moc narvané, ale šli jsme s ním.
A neměli jste taky obavu z uprchlíků? Nepřemýšleli jste, že půjdete raději jinam?
LUDMILA: Když jsem ho poslouchala, jak je nadšený, že jsou to všechno kind a lovely people, tak jsem z toho měla trochu strach, jestli už to není trochu divné. Byl až moc nadšený a iniciativní. Ale pak na místě už jsem strach neměla vůbec.
RADEK: Taky mi zpočátku přišel trochu zvláštní. Po cestě vykládal, že točí filmy pro nějakou organizaci zabývající se lidskými právy, takže do té problematiky možná trochu viděl. A dovedl nás tam.
Jak to tam vypadalo?
RADEK: Byl to čistý, uklizený park. A všude bylo plno lidí. Pospávali, stany moc neměli, spíš jen na dekách.
PETR: Hodně jich nemělo ani deky a leželi jen na rozřezaných krabicích.
LUDMILA: Bylo vidět, že to jsou taková jednotlivá místečka, na kterých jsou pohromadě rodiny.
RADEK: Jako někde v kempu, každá skupinka si našla svůj kousek.
Takže to byly rodiny?
LUDMILA: Myslím, že ve většině případu ano.
Mluvili jste s nimi?
RADEK: Našli jsme si místo a rozloučili se s průvodcem. Asi po pěti minutách k nám přišel nějaký chlapík, asi Syřan, ale neptal jsem se. Pozdravil nás a ukázal nám, kde je pitná voda a kde jim město přistavělo záchody toitoiky. Poděkovali jsme, a on si šel zase po svých.
Dozvěděli jste se vůbec, odkud všichni ti lidé byli? Byli to Syřané?
RADEK: To vlastně nevíme. Jen ten Maďar, co nás přivedl, říkal, že to jsou všechno běženci a jsou hlavně ze Sýrie. A čekají tady, protože je dál nepustí. Někteří čekají i docela dlouho, bylo vidět, že se v táboře už zabydleli.
PETR: Než jsme usnuli, přišla kousek od nás rodina se dvěma malými dětmi. Lehali si na krabice a vybalovali věci. Podle oblečení a podobně na mě působili dojmem, že museli odněkud utíkat hodně narychlo. Otec měl na sobě nějaký pracovní oděv, s sebou měli jen pár věcí.
Jinak zanedbaně nevypadali?
LUDMILA: To ne. Spíš jako když musíš fungovat jen v jednom oblečení delší dobu.
PETR: Ale třeba špinaví nebo zarostlí rozhodně nebyli.
Jak jste se v táboře cítili, nebáli jste se?
VIKTORIE: Zpočátku to bylo trochu nepříjemné, ale nakonec jsem se tam možná cítila líp než v Brně na nádraží.
ELIŠKA: Já jsem se nebála ani tak těch konkrétních lidí, spíš to byl takový ten normální strach, když spíte na neznámém místě, máte s sebou všechny věci, peníze a doklady.
RADEK: Cítil jsem se bezpečněji, než kdybychom spali někde sami. Tohle bylo opravdu jako v kempu, kde má každý svoje místo.
PETR: Jasně, hlídáš si trochu okolí, chvíli jsem ležel opřený o loket a koukal raději okolo. Ale pak ti stejně padne hlava a usneš.
LUDMILA: K žádnému nepříjemnému pocitu ale nebyl důvod, že by se na nás třeba někdo divně díval nebo tak.
Do jaké míry asi mohl být ten kluk, co vás přivedl, vzorkem místní populace? Jak místní uprchlíky přijímají?
RADEK: To je otázka. On nám vykládal, že v této čtvrti jsou k nim vstřícní. Uvolnili jim parky, radnice jim dala toitoiky, lidé je berou.
ELIŠKA: Na stromech tam měli třeba rozvěšené namalované obrázky, které jim přinesli místní lidé.
RADEK: Ten kluk říkal, že místní jim chodí pomáhat a nosí jim věci. Nám s Vojtou se v noci ještě nechtělo spát a šli jsme se projít po Budapešti, kousek dál jsme narazili na místo u Dunaje, kde byly ještě otevřené kavárny, přišlo mi, že místní s uprchlíky jsou promíchaní, postávaly tam různé hloučky lidí. Běženci i místní. Vypadalo to jako úplně běžná situace.
A jak to vypadalo ráno, když jste se probudili?
VIKTORIE: Normálně. Všichni začali vstávat a přes park už právě chodili i místní, venčili psy, normálně se mezi běženci pohybovali. Rozhodně se jich nijak nestranili, sedali si na lavičky a procházeli se. Připadalo mi to úplně v pohodě.
RADEK: Ráno bylo taky víc vidět, že někteří běženci už tam asi tráví delší čas, měli tam vytahaná křesílka a podobně.
Setkali jste se pak ještě během další cesty s běženci?
PETR: Po cestě zpátky jsme zase v Budapešti přestupovali na vlak do Brna. Před ním bylo hodně policistů a potom ve vlaku jich chodilo dost ve větších skupinkách. Přepravovali stejným vlakem nějaké uprchlíky, vezli je na Slovensko. Měli vymezený jeden vagon v zadní části vlaku. Ostatní části kontrolovali, i k nám do kupé přišlo s průvodčím několik policistů. Když jsme jeli tam, policisty jsme ani nepotkali, ale ta cesta směrem na západ je evidentně kontrolovaná přísně.
Jak byste to vnímali, kdyby takové nocležiště, na jakém jste přespali v Budapešti, bylo někde tady?
RADEK: Moc si to neumím představit. Obávám se, že by se našlo dost lidí, kteří by s tím měli nějaký problém. Z mého pohledu si myslím, že by to mohlo být úplně v pohodě. Mohli bychom je přijmout úplně stejně, jako lidi tam.
ELIŠKA: Možná kdyby lidi viděli, že to není žádné nebezpečí, ale jsou to obyčejní lidé, kteří sedí na dekách se svými dětmi, tak by to začali vnímat víc v klidu. Že není důvod se bát.
