„Tak se stavte večer do kina, dneska promítám,“ navrhl mi Pavel Kovařík, když jsem ho žádal o setkání u příležitosti jeho životního jubilea. Osmdesátku bych muži, kterého jsem zastihl při práci v promítačské kabině kina Panorama, věru nehádal. A už vůbec bych mu ji nehádal, když okolo mě pár dní předtím projel na kole, řídítka ovládal jednou rukou a ve druhé držel tašku s obědem. Doyen boskovických kinařů, který celý život pracoval u rozhlasu po drátě, je zkrátka v dobré kondici, do kina chodí pořád rád a nejradši je, když je zapotřebí, aby opravil nějaké elektrozařízení.
Pavel Kovařík se narodil v Boskovicích v roce 1935 a strávil zde prakticky celý život. Takzvanou měšťanku vychodil v budově, kde je dnes střední pedagogická škola. Jako desetiletý kluk už také vnímal konec války. Otec se angažoval v odboji a posléze se stal předsedou revolučního národního výboru. „Bydleli jsme na Havlíčkově a 9. května jsme vyndávali ze sklepa mouku a další zásoby. Pak někdo přiběhl a volal, ať nic nevytahujeme, že jedou Rusi a všechno berou. Tak jsme to zase schovávali. Pak si pamatuju, jak odcházeli Němci, a u starého hřbitova hořelo auto. Němci ustupovali od Jevíčka po naší ulici a dál dolů po Sokolské. U nás seděli na schodech a ptali se otce, kde vlastně jsou. Otec jednoho pozval dál a ukazoval mu mapu. Byl to učitel a byl úplně vyjevený, kde to jsou,“ vybavuje si Pavel Kovařík.
Ten se později vyučil v Jevíčku, dále si udělal elektrotechnickou průmyslovku v Brně, absolvoval vojnu a nastoupil v lednu 1958 ke Spojům v Moravské Třebové k rozhlasu po drátě. Nějakou dobu dojížděl, pak se mu poštěstilo přesunout se na stejné místo do Boskovic. „Do kina jsme chodívali. Pamatuji, když se poprvé přestavovalo stálé kino, byly projekce v hasičském domě na Průchodní a na Bělé v pivovaře. Pak už se chodilo sem do Panoramy,“ vzpomíná Pavel Kovařík.
Rozhlas po drátě
Spojaři v té době sídlili hned vedle budovy kina. Na dvoře za katolickým domem, v budově bývalých chlívů. Rozhlas po drátě vysílal z Prahy, odkud šel zvukový signál po drátě do krajských měst, odtud do okresních měst a pak na jednotlivé obce a k účastníkům. Celý systém byl vybudován v padesátých letech po sovětském vzoru. V Boskovicích bylo asi 3 tisíce přijímačů. Na tehdejší dobu to bylo čisté vysílání, nemělo v domácnosti žádnou spotřebu a navíc fungovalo, i když vypnuli elektřinu, protože na ústředně měli záložní agregát.
„Já jsem nastupoval jako vedoucí radiouzlu a měl jsem 1150 korun hrubého. Pak byla moje funkce zrušená, byl jsem jmenován mechanikem a bral jsem 1390 korun. Dělali si ze mě legraci, že už nejsem vedoucí a mám víc peněz.“ Na obou pozicích se Pavel Kovařík věnoval hlavně údržbě celého zařízení. Technika byla tehdy nepoměrně prostorově náročnější než dnes. „Dneska má někdo zesilovač dvakrát 500 wattů a je to velké jak štokrle, tady byly zesilovače 750 wattů a bylo to veliké jako šatní skříň.“ Pavel Kovařík celý život vydržel u jednoho podniku, který ale mnohokrát změnil svůj název. Do důchodu odcházel v roce 1997 jako zaměstnanec Telekomunikačního obvodu Blansko. Rozhlas po drátě v té době ještě pořád fungoval.
Historické předěly
U obsluhy důležitého média, jakým tehdy rozhlas po drátě byl, zažil Pavel Kovařík také důležité historické okamžiky. V roce 1968 ho 21. srpna ve 4 hodiny ráno vzbudila telefonem paní Suchánková, která sloužila na telefonní ústředně. „Pavle, vstávej, ty to nevíš? Jedou sem Rusáci. Pusť si dráťák.“ Pavel Kovařík si vyslechl hlášení dráťáku, rychle se oblékl a běžel do práce, kde se postupně všichni sešli. A obtelefonovávali známé.
Každý radiouzel měl svou hlasatelnu a v určených časech do vysílání vstupoval místní národní výbor. „Vysílání Pražského rozhlasu mám celé nahrané na magnetofon, místní vysílání bych také někde našel. Vysílat chodili Laďa Kroupů, Bohuš Jakubců. Dráťák pořád jel. Na tom je zajímavé, že 21. srpna ředitel Ústřední správy spojů Hofman vydal příkaz, že všechny vysílače budou o půlnoci vypnuty. To se stalo, televize a všechny vysílače přestaly vysílat. Jenže on zapomněl právě na rozhlas po drátě. A ten jediný jel a okamžitě hlásil, že jsou tady okupanti a že jsme byli napadeni. A zapomněl také na dálnopisy, které chrlily informace do západního světa.“
V době normalizace dostávali spojaři každý den dispečerské hlášení. „Jednou třeba přišel příkaz, že se nesmí hrát Matuška a Pilarová, protože měli nějaký průšvih.“ Na tenhle okamžik si pak Pavel Kovařík vzpomněl v roce 1989. To totiž utíkal domů, kde měl dvacet let schovanou desku Marty Kubišové. A její písničky začal pouštět po drátě. „Holky z národního výboru se ptaly, jestli se nebojím, ale já jsem jim říkal, že když se nesměl hrát Matuška, přišlo dispečerské hlášení. Ale o Kubišové jsem žádné takové dispečerské hlášení neměl, tak to jsem měl v záloze, jako takovou výmluvu.“ Tisíce boskovických domácností tak díky němu poslouchaly Modlitbu pro Martu.
Z opraváře promítačem
Do kina to Pavel Kovařík neměl od rozhlasu po drátě daleko. Z bývalých chlévů se spojaři časem přestěhovali přímo do budovy katolického domu. A když se začalo stavět na počátku šedesátých let letní kino, působil zde jeho otec jako stavbyvedoucí. Důležité ovšem bylo i to, že tehdejší šéf kina Karel Kovář byl kamarád. „V roce 1966 jsem dostavěl bytovku, předtím jsem se moc neangažoval, musel jsem stavět. Pak jsem začal chodit do letního kina zařizovat rozhlasovou ústřednu, která byla dole.“ Spojaři obsluhovali místní rozhlas a také ústřednu pod plátnem letního kina, odkud se ozvučoval celý areál. A když bylo v kině něco potřeba opravit, Karel Kovář se na Pavla Kovaříka obracel, protože ten dobře rozuměl elektrice. Kromě toho se podílel se na napínání plachty, na kterou se původně promítalo. Když ji potrhal vítr, plachta se sešívala, dodělávalo se bednění. „Do kabiny jsem tehdy ještě ani nepáchl. Až když byl festival, seděl jsem mezi lidmi a měl jsem napojený mikrofon a upozorňoval jsem do kabiny na prolínací značky nebo špatnou ostrost.“
V té době už byly v kině sovětské promítačky, obrovské stroje s obrovskou svítivostí. „To bylo na tu dobu opravdu něco úžasného,“ vzpomíná Pavel Kovařík. Jakmile se promítačkám něco stalo, volali ho do kabiny. K poruchám docházelo docela často a vzhledem k tomu, že na servis promítaček se při poruchách muselo mnohdy čekat, snažili se boskovičtí kinaři maximum možného opravovat sami. Věděli, že už druhý den budou muset zase hrát, takže potřebné opravy řešili mnohdy ještě v noci. Mechanické záležitosti zajišťoval pan Veselý v Minervě, o elektriku se staral právě Pavel Kovařík s promítačem Miroslavem Novotným.
Jednou kupříkladu při projekci Kleopatry pro zcela zaplněné letní kino vypadla jedna promítačka. Tím pádem se nemohlo prolínat a musely se dělat během filmu pauzy na výměnu filmových kotoučů. Pavel Kovařík byl přivolán a zjistil, že u promítačky vypadlo chlazení. Ještě předtím ho ale v kině čekalo bouřlivé přivítání. „Když pro mě přijeli a já šel nahoru po schodech, hlediště mně začalo tleskat. To bylo to nejhorší, celou dobu jsem si říkal, co teď bude, když to nespravím.“ Nakonec našel závadu na jednom čerpadle, kde něco upadlo. Spojil problematické místo jen zkušebně drátem od vadasky a promítačka naskočila. Promítači se zaradovali, že už to jede, a protože měli zrovna prolínat, udělali to okamžitě. A Pavel Kovařík musel celý díl až do dalšího prolínání držet drát jakožto provizorní spojení. „Až když doběhl kotouč, utíkal jsem pro pájku a spravil to pořádně.“
V letním kině byly také neustálé problémy s vodou. Boskovice měly přívod od rezervoáru nad kinem, přičemž letní kino bylo na potrubí napojeno shora. Takže když klesl tlak, nebyla pro kino voda. Někdy přijeli hasiči a napojili cisterny, nebo promítači přivolali údržbáře z vodáren. „Pak se od nich Mirek Novotný dozvěděl, kde jsou hlavní uzávěry, a když nebyla voda, šel k rezidenci, tam zatočil klíčem a zavřel vodu do celých Boskovic. Odpromítalo se, a pak jsme to šli pustit.“
Návštěvnost letního kina byla tehdy na dnešní poměry obrovská. Ve výjimečných případech zde bylo ke třem tisícům lidí. Při dvou a půl tisících lidech už lidé sedávali po schodech. „Tehdy holt nic jiného nebylo, televize černobílá, jeden kanál,“ popisuje Pavel Kovařík.
Ten nejdřív působil v kině dlouho jako praktikant, potom se teprve stal promítačem. Musel totiž žádat zaměstnavatele o povolení pro vedlejší poměr, a z toho měl obavy. „Tak jsem radši dělal dlouho praktikanta za 4 koruny na hodinu. Pak jsem měl myslím 6,30 jako promítač. Kája Kovářů mě zlákal. Pořád jsem tam chodil něco spravovat, tak mě říkal, ať jdu dělat praktikanta, aby mně mohl aspoň něco zaplatit. Jinak jsem to dělal zadarmo. Souhlasil jsem, ale pak jsem toho nechal, to se nedalo vydržet, každý večer po práci do kina. Ale Karel měl výdrž, takže jsem pak začal chodit znovu a jsem tady dodneška.“
Dnešní promítání se však podle něj s tehdejším nedá srovnat. Obsluha dřív byla mnohem náročnější, promítači museli kupříkladu hlídat a během projekce vyměňovat uhlíky v obloukových lampách a podobně. „Dnes to nastavíte, pustíte a jede to.“ Na filmy se podle vzpomínek Pavla Kovaříka promítači vlastně moc nedívali, čas trávili hlavně v kabině u promítaček. Na některé zásadní filmy, které dokázaly zcela zaplnit areál boskovického letního kina, přesto vzpomíná, především na zmíněnou Kleopatru, na Létající Clipper nebo na Bitvu v Ardenách.
Promítačská profese byla podle Pavla Kovaříka nesmírně časově náročná. Vzhledem k tomu, že se vykonávala pouze jako vedlejší úvazek, byl člověk pořád buď v práci, nebo v kině. Ale manželka si prý nakonec zvykla a děti taky. A starší dcera, která žije v Brně, dnes pracuje u Radka Pernici ve Scale. „Radek si ji pochvaluje, jak je zodpovědná. Má to v krvi ode mě. Ví, že do kina se jít musí, nebo se musí dát včas vědět,“ říká Pavel Kovařík, který sám do kina také pořád dochází. A nejen kvůli promítání. „Pořád mám co spravovat, nedávno jsme v kině vyměňovali kabeláž na klasických promítačkách. Chodím sem rád, člověk musí pořád nad tou elektrikou trochu přemýšlet a to mě baví,“ uzavírá legendární boskovický promítač, který je rád, že díky zapůjčení digitálního projektoru bude areál letního kina i nadále sloužit svému původnímu účelu. „Je to fajn, že tam bude digitál. Já myslím, že lidi zase přijdou, i když už jich nebude tolik jako kdysi,“ uzavírá letošní jubilant Pavel Kovařík.
