Zástupci boskovického Sokola před časem oslovili vedení města s výzvou k jednání o dalším osudu sokolovny, která se pod sokolskou správou dostala během posledních let do značně neutěšeného stavu, který už je prakticky za hranou únosnosti pro jakékoliv využívání ke kulturním a společenským účelům. Nutno dodat, že budova sama ve špatném technickém stavu není, sokolům se podařilo i díky státní a městské pomoci zajistit opravu fasády, střechy a výměnu oken. Katastrofální je však interiér budovy, a to po stránce estetické i funkční.
V sokolovně se přesto řada akcí děje, a to především proto, že prostor samotný ve městě prakticky nemá alternativu. Zámecký skleník jako hlavní sál pro dvanáctitisícové město s ambicí být kulturním centrem širšího regionu kapacitně naprosto nedostačuje, navíc k podobnému účelu ani není koncipován. Je to pěkná prostora, která by kulturnímu městu formátu Boskovic slušela jako druhý, komornější sál určený pro akce, které nepotřebují náročnější technické a prostorové podmínky.
Boskovicím však zoufale chybí hlavní kulturní stánek a bylo by nejspíš naivní doufat, že novou budovu pro tento účel město v dohledné době postaví. Rekonstrukce sokolovny je tedy prakticky jediná možnost, jak situaci řešit. Sám fakt, že zástupci Sokola a radnice zahajují jednání na toto téma, je tedy velmi potěšující zprávou. Po zkušenostech s řadou nekoncepčních, provizorních či nedůsledných řešeních a projektech z minulých let je však namístě zdůraznit, že investovat do sokolovny veřejné peníze má smysl pouze v případě, že se bude jednat o promyšlenou a komplexní rekonstrukci, které bude předcházet jasná rozvaha, k čemu a v jaké míře bude opravená budova sloužit.
Jinými slovy: pokud by se mělo jednat o kosmetickou úpravu prostor a jejich vybavení novým nábytkem, načež by sám provoz sokolovny fungoval přibližně tak jako nyní, jedná se vskutku o předem zmařenou investici.
Zhoršující se stav sokolovny jsem sledoval v posledních letech nejen jako kulturní redaktor Boskovicka, ale zažívám ho takříkajíc na vlastní kůži společně s kolegy z divadla NABOSO, které zde má svou domovskou scénu. Při našich výjezdních divadelních cestách již léta lkáme nad tím, jak nepoměrně kvalitnější zázemí pro divadlo a kulturu vůbec nacházíme v mnoha obcích daleko menších, než jsou Boskovice. A do toho se stav sokolovny neustále zhoršuje. Ale nejde o nás a o naše pohodlí, jde především o diváky, tedy o boskovickou kulturní veřejnost, kterou dnes do prostor sokolovny prakticky nejde beze studu pozvat. A jde také o náročnější kulturní akce, které se zde za aktuálního stavu konat buď nemohou, případně se zde konají opět za cenu nespokojenosti účinkujících i návštěvníků. Což je mimochodem věc, která má vliv i na cenu vstupenek některých kulturních akcí, protože pokud boskovičtí pořadatelé musejí využít zámeckého skleníku, nezbývá jim než náklady rozpočítat mezi přibližně dvojnásobně nižší počet diváckých míst.
Problematických věcí je dnes na sokolovně nepoměrně víc, než že vypadá nevábně, nefungují dveře ze sálu a dosluhují židle. Sál nutně potřebuje zcela nové technické vybavení, nikoliv ovšem jeho pouhou obměnu, ale kompletně nové řešení včetně jiného prostorového uspořádání, především umístění osvětlovací kabiny. Nové a velkorysé řešení potřebuje také zázemí pro účinkující, kdy těžko může stačit jedna malá průchozí šatna bez oken, a konečně i skladovací prostory včetně vhodnějšího přístupu na jeviště. To vše jistě dokáže nápaditý architekt s dobrým zadáním vyřešit. A to se jedná pouze o záležitosti viděné z pohledu účinkujících, pokud má sokolovna sloužit jako hlavní městský kulturní stánek, měla by zcela zásadních a koncepčních změn dostát především ve vztahu k návštěvníkům, jejichž přirozené požadavky na příjemné prostředí, kvalitní občerstvení, hygienické zázemí a celkově kulturní a estetický provoz kulturního centra jsou v roce 2015 zcela právem nepoměrně náročnější, než aby se daly vyřešit zakoupením nových židlí.
Nejdůležitější ovšem je, že plán podobné rekonstrukce má smysl vytvářet jednak až po zevrubné analýze toho, co všechno by měla zahrnovat a řešit, ale především by měl vycházet z jasné představy o tom, jak a k čemu bude prostor dále sloužit, kdo ho bude obhospodařovat, jaký typ akcí a v jakém rozsahu se zde bude konat, a jaký typ akcí se zde naopak už rozhodně konat nebude. Stranou ponechávám otázku, jakým způsobem bude řešena otázka vlastnictví budovy. Věřím, že při dobré vůli se vedení města i Sokola může podařit najít vhodnou formu pro majetkové uspořádání, a myslím si, že pro návštěvníky i pro nás, kteří sokolovnu aktivně využíváme pro svou činnost, je sám fakt, komu budova patří, víceméně nepodstatný. Důležité je, aby budova po případné rekonstrukci dobře plnila svou novou roli. Ať už v držení Sokola, města či jejich společném.
Tuto novou roli je však zapotřebí nejprve důsledně definovat. A pak se poučit z předchozích nezdarů, podstoupit důkladnou diskusi o tom, co by měla rekonstrukce zahrnovat, a potom zajistit skutečně kvalitní architektonické řešení. Jen tak je možné, aby se Boskovice dočkaly kulturního domu, který odpovídá současným nárokům a velikosti města, které se samo chce přídomkem „kulturní“ honosit. Jakákoliv jiná forma investice by znamenala zbytečné vyhazování peněz, neboť by neřešila to nejpodstatnější, co v tomto ohledu Boskovicím chybí. Oprava sokolovny by naopak mohla být pěknou příležitostí ukázat, že umíme něco udělat pořádně.
